Choď na obsah Choď na menu
 


Co je demokracie? Demokracia je ilúzia.

14. 5. 2011

 

Celý svůj produktivní život jsem prožil v komunistické diktatuře. Úpěli jsme pod knutou bolševiků až do vítězství sametové revoluce, která přinesla do naší vlasti demokracii.

Ale po dvaceti letech života v naší skvělé demokracii nadšení lidí opadlo. Zůstali jen starosti o práci, o to sehnat byt a ten krátký čas volna prožít co nejpříjemněji. Zůstává nám otázka, zda ta naše demokracie je to nejlepší co nás mohlo potkat.

Starému heslu Lincolna, že „demokracie je vláda lidu a pro lid“ už nevěří ani malé děti. Lidé pomalu poznávají, že všechny politické systémy na světe jsou produktem boje o moc. A o peníze, což je jedno a totéž. Kdo má moc, má i peníze a kdo má peníze, koupí si i moc. Nejlépe to vidíme u nás, kde za peníze vytvoříte stranu, za peníze jí uděláte náležitou propagaci a jste ve vládě. Ostatní je už jen na vás. Výsledkem je vždy vítězství jednotlivce, skupiny, strany nebo třídy a porážka lidu, neboli porážka skutečné demokracie.

 A jak to vypadá v praxi? Vezměme si příklad : výsledkem voleb je vítězství kandidáta s 51 procenty hlasů voličů. Kandidát se ujme vlády. Je to demokratické? Není je to žádná demokracie, je to systém maskovaný jako falešná demokracie, protože 49 procent voličstva je ovládáno nástrojem vlády, pro který nehlasovalo, ale který jim byl vnucen. Největším zločinem naší demokracie je vláda nadpoloviční většiny. Ve skutečnosti je tomu tak, že pod rouškou falešné demokracie je zřízena diktatura. Taková je skutečnost politických systémů, převládajících v dnešním světe. Jsou to diktátorské systémy a je jasné, že falšují skutečnou demokracii.

 

Páteří tradiční demokracie v její dnešní, ve světě převládající podobě, jsou Parlamenty. Parlament byl původně zakládán, aby zastupoval lid. Parlament je falešným zastoupením lidu. Ale to samo o sobě je nedemokratické, protože demokracie znamená moc lidu a nikoli moc jeho zástupců. Skutečná demokracie existuje jedině prostřednictvím účasti lidu na vládě a nikoli prostřednictvím činnosti jeho zástupců. U nás je to přímo markantní, když si naši zastupitelé myslí, že si mohou po zvolení dělat co chtějí bez ohledu na protesty lidí. Existence parlamentu znamená nepřítomnost lidu na vládě. Parlamentní systém je scestným řešením problému demokracie.

Jak to vypadá v praxi víme sami na vlastní kůži, když naši „demokrati“ nás nutí platit u lékaře, snižují nám platy a snaží se vytunelovat důchody. Všichni jsme proti, ale naši demokraticky zvolení zástupci nám to demokraticky nadiktují.

Parlamenty se staly právní přehradou mezi národem a výkonem moci, vylučují lidi z politického života a monopolizují si svrchovanost nad jejich životy. Národům je ponecháno jen falešné vnější zdání demokracie.

Abychom odhalili charakter parlamentu, musíme se podívat, jak takový parlament vzniká. Parlament je volen buď z volebních obvodů, ze stran nebo koalice stran. Rozdělování obyvatelstva do volebních obvodů znamená, že jeden poslanec zastupuje tisíce lidí. Takový poslanec je stejně jako ostatní poslanci považován za představitele veškerého lidu. Masy jsou proto naprosto izolovány od svého zástupce a ten je naopak naprosto izolován od nich. Ihned po získání jejich hlasu monopolizuje si sám jejich svrchovanost a jedná místo nich.

Převládající současné tradiční demokracie ve světě obdařují poslance parlamentu posvátností a imunitou, jež je upírána jiným jednotlivým příslušníkům lidu. Znamená to, že se parlamenty staly prostředkem, jak pro sebe uloupit a uchvátit moc lidu. Už to samo o sobě dává lidu právo bojovat prostřednictvím lidové revoluce za zničení nástrojů, jimž se říká zastupitelské sbory (parlamenty) a které si uzurpují demokracii a svrchovanost na úkor lidových mas. Jestliže parlament vzejde z vítězství politické strany ve volbách, je to parlament strany a nikoli lidu. Zastupuje stranu a nikoli lid a výkonná moc určená parlamentem je mocí vítězné strany a nikoli lidu. Totéž platí o parlamentu, v němž vládnou dvě nebo tři strany, které dohromady mají potřebnou většinu. Potom každá strana má určitý počet míst. Protože členové parlamentu zastupují svou stranu a nikoli lid tak moc nastolená takovou koalicí je mocí spojených stran (koalice) a nikoli lidu. Když to vezmeme do důsledků, tak strany jsou převodové páky těch, kteří platí jejich činnost. Takže nám z pozadí vládne hrstka bohatých.

V takovém systému je lid obětí, na kterou se všichni vrhají, klamanou a vykořisťovanou politickými orgány, zápasícími o moc a zároveň i o získání hlasu. Taková je tradiční demokracie, převládající na celém světě, ať již jde o systém jedné strany, dvou stran, mnoha stran nebo bez politických stran.

Kromě toho, jelikož se systém volených do parlamentu opírá o propagandu pro získání hlasu, je to demagogický systém v pravém smyslu tohoto slova a hlasy mohou být koupeny nebo manipulovány. Chudí lidé nedokáží soutěžit ve volební kampani a tak se vítězi se stávají vždy a jen a jen bohatí.

Z toho všeho by tedy už mělo být jasné, že zastoupení je podvodem. Parlamenty, tvořené metodou jmenování nebo dědičného následnictví (Britanie) nespadají pod žádnou formu demokracie.

Zastupitelskou vládu lidé obhajovali v době monarchů a jiných tyranů. Tehdy bylo dobré mít někoho, kdo by je zastupoval před takovými vládci, kteří to odmítali. Národy proto prošly dlouhým a rozhořčeným bojem, aby dosáhly toho, po čem toužily. Po úspěšném nastolení éry republik je tedy nesmyslné, aby demokracie znamenala jen zvolení několika málo zástupců, kteří by jednali jménem širokých mas. To je zastaralá teorie a překonaná zkušenost. Veškerá moc musí být mocí lidu.

Nejtyranštejší a nejzločinnější diktatury, jaké poznal svět, existovaly ve stínu parlamentů.

Politická strana je soudobou diktaturou. Strana je vládou části nad celkem. Je to nejnovější diktátorský nástroj. Jelikož strana není individuální, uskutečňuje zdánlivou demokracii zřizováním parlamentu, výborů a propagandou prostřednictvím svých členů.

Strana vůbec není demokratickým nástrojem, protože je složena z lidí, kteří mají společné zájmy, společné názory nebo mají stejnou víru. Vytvářejí stranu, aby dosáhli svých cílů a vnutili své názory nebo rozšířili vliv své víry (nejen náboženské) na společnost jako celek. Cílem strany je dosáhnout moci pod záminkou provádění jejího programu. Ale demokraticky vzato, žádná z těchto stran by neměla vládnout všemu lidu vzhledem k rozmanitosti zájmů, idejí, temperamentu, míst a vyznání lidí.

Strana je diktátorský nástroj vlády, který umožňuje těm, kteří mají stejný názor a společný zájem, aby vládli lidu jako celku. V porovnání s lidem je strana menšinou.

Strany se zřizují za účelem vytvoření nástroje na ovládání lidu, zejména na ovládání nečlenů strany prostřednictvím strany. Každá strana se opírá o svévolnou autoritářskou teorii..., tj. nadvládu majitelů strany nad ostatními jednotlivými příslušníky lidu. Strana předstírá, že její cíle jsou cíli lidu a předpokládá, že její nástup k moci je cestou k dosažení jejích cílů. To je teorie ospravedlňování diktatury strany, která je základem pro jakoukoli diktaturu.

Ale existence mnoha stran stupňuje boj o moc, což vede ke zničení jakýchkoli plánů, sloužících společnosti. Opoziční strany se snaží o podkopávání pozic vládnoucí stany, aby od ní, jako od konkurence, mohla převzít moc.

Strana původně vzniká, aby zastupovala lid. Ale to je zástěrka. Strana zastupuje její členy a nejvyšší vůdce strany reprezentuje vedoucí skupinu. Z toho vyplývá, že hra stran je podvodnou fraškou založenou na klamné formě demokracie, mající mocenský obsah. To vše potvrzuje, že systém stran je otevřenou a nikoli skrytou diktaturou. Svět ho ale ještě nepřekoná a je tedy právem nazýván diktaturou moderního věku.

Strany ve vzájemném boji sahají k pomlouvání a zesměšňování činnosti druhé strany. Je to boj, který je nevyhnutelně veden na úkor vyšších a životních zájmu společnosti. Některé, ne-li všechny, tyto vyšší zájmy se stanou obětí mocenského boje nástrojů vlády. Opoziční strana, musí totiž sesadit vládu, aby se dostala k moci. Aby dokázala neschopnost vlády, musí opoziční strana zničit její vymoženosti a vyvolat pochybnosti o jejich plánech, i když jsou tyto plány prospěšné pro společnost. V důsledku toho se zájmy a programy společnosti stanou obětí boje stran o moc,

Takový boj několika stran je sociálně a ekonomicky destruktivní. Kromě toho, že takový boj vede k pádu jedné strany a k nástupu druhé. Ale v každém případě je to porážka pro lid, porážka pro demokracii. A navíc mohou být strany kupovány nebo podpláceny zevnitř nebo zvenčí. Příkladem od nás budiž poslanec za VV Škárka, tvrdící, že dostával (a nejen on) peníze od strany za loajalitu.

Parlament vítězné strany je ve skutečnosti parlamentem strany, a výkonná moc určená tímto parlamentem, je mocí strany nad lidem. Moc strany, která by měla sloužit pro dobro všeho lidu, je ve skutečnosti nepřítelem části lidu, totiž opoziční strany nebo stran a jejich stoupenců z lidu. Tak opozice není lidovou kontrolou vládnoucí strany, ale sama hledá příležitost k nahrazení vládnoucí strany. Podle moderní demokracie je zákonnou kontrolou vládnoucí strany parlament, kde většina poslanců je členy vládnoucí strany. Znamená to, že kontrola vlády je v rukou vládnoucí strany a moc v rukou kontrolující strany. Tak se ukazuje jasně podvodnost, klamnost a neplatnost politických teorií převládajících v dnešním světe, z nichž vyvěrá současná tradiční „demokracie“.

Systém stran je moderní systém který je možno přirovnat ke kmenům nebo sektám. Společnost ovládaná jednou stranou je přesně taková jako společnost ovládaná jedním kmenem nebo jednou sektou. Strana, jak již bylo řečeno, představuje názory určité skupiny lidí nebo jedné víry.Taková strana je tedy nutně menšinou ve srovnání s veškerým lidem stejně jako je menšinou kmen nebo sekta. Menšina má společné zájmy nebo sektářskou víru. Není rozdílu mezi stranickými boji a kmenovými či sektářskými boji o moc. A jestliže kmenová nebo sektářská nadvláda je politicky odmítána, měl by být podobně odmítnut i stranický systém. Oba systémy jdou stejnou cestou a vedou ke stejnému cíli. Negativní a ničivý účinek kmenových a sektářských bojů na společnost je totožný s negativním a ničivým účinkem stranického boje.

Když jsme si rozebrali všechny zápory zastupitelské demokracie vyvstane otázka jak dál? Co s tím? Někdo by mohl říci, že jednou z možností je referendum. Ale není. Referenda jsou jen dalším podvodem na demokracii. Lidé nemají jinou možnost než říci „ano“ nebo „ne“. Jenže každý má jiný důvod proč řekl ano nebo ne. Navíc ze zkušeností víme, že otázky kladené v referendu jsou koncipovány dvojznačně a je uměním pochopit význam. Proto i referenda jsou podvodem na demokracii.

Jakou cestu musí tedy nastoupit lidská společenství, aby jednou provždy překonala období tyranie a diktatury? Už víme, že metody voleb a plebiscitů byly vynalezeny, aby zakryly nezdar těchto neúspěšných pokusů o vyřešení tohoto problému, řešení spočívá v nalezení nástroje vlády jiného než je ten, který je vystaven konfliktu a který představuje jen jednu stránku společnosti. Je nutno nalézt nástroj vlády, kde bude lid jako celek. Lid je nezastupitelný, zastoupení je podvodem. Muže-li být tento nástroj uveden v život, bude problém vyřešen, bude uskutečněna lidová demokracie, lidstvo skoncuje s obdobími tyranie a diktátorskými systémy a své místo zaujme vláda lidu. Přesně tak, jak to myslel Abraham Lincoln – Vláda lidu a pro lid.

Od svého vzniku se i demokracie vyvíjí. Zvláště v posledním desetiletí naše demokracie dostává nový styl. Po 11.září 2001 se utahují šrouby demokracie. Vlády vydávají stále nové a nové zákony proti terorismu. Ale tyto zákony omezují hlavně obyčejné lidi. Lidé už mohou být uvězněni na doživotí bez důvodů, bez důkazů a hlavně bez soudu. Zatím je to tak v USA.

Sledují nás miliony kamer na ulicích, v budovách. Někde jsou umístěny i na záchodech. Sledují nás pomocí mobilních telefonů. Nedávno se u nás provalilo, že operátoři skladují o nás informace nejen kdy a komu jsme volali, ale kde jsme se pohybovali. Mobilní telefon to totiž umožňuje. Že k vašim záznamům se může dostat kdokoli (kdo má dost peněz) je nabíledni. Další sledování probíhá pomocí platebních karet. Vejdete do krámu a prodavač ví, kde a za kolik jste co kupovali, za co jste utráceli své peníze. A podle toho může zařídit svoje nabídky. V demokracii jako je ta naše se může šéf a majitel soukromé bezpečnostní agentury dostat na ministerstvo vnitra a má tak přístup k registru všech obyvatel státu.

Ale demokracie funguje i na mezinárodní úrovni. Všichni víme, že jsou státy demokratické a méně demokratické. A také diktatury. O tom, kdo je demokrat a kdo není se dneska rozhoduje v Bílém domě. Tam rozhodují, který stát je demokratický, a který ne. Například my jsme demokracie. Posloucháme na slovo Velkého bratra, dodáváme mu naše vojáky. Prodali jsme za babku veškerý průmysl západním nadnárodním firmám. Co jsme neprodali, to jsme zlikvidovali jako nežádanou konkurenci. Bělorusko není demokratické. Jejich president nedovolil rozkrást jejich zemi a není demokrat i když má podporu 80% obyvatel země. O Castrovi nebo Chávesovi není třeba mluvit. Všichni víme, že to nejsou demokrati. Vždyť koketují se socialismem.

Ani Srbsko nebylo demokratické. Stejně tak i Libye. Proto je musíme bombardovat. Nejlépe to u nás ví demokrat par Excelance - ex-presient Havel. To je přímo expert na humanitární bombardování. Proto vyzýval k bombardování Srbska a dnes Libye.

Takový Pinochet byl rozený demokrat. Těch pár desítek tisíc zavražděných mu rozhodně neubralo na kráse. „Je to Bastard, ale náš bastard“ se tradovalo ve Washingtonu. Takový Saddám Husain. Celá léta to byl nejlepší přítel (nejlepší bastard) – zvláště když válčil s Iránem. Pak se znelíbil, tak napadli Irák a Saddáma pověsili. Demokraticky samozřejmě.

Někteří filosofové tvrdí, že demokracie je nejlepší ze všech špatných vlád. Je to hezký bonmot, ale jen bonmot, který však nikomu nepomůže. Bohužel řešení není v dohledu. Ale dnes je důležité situaci alespoň pojmenovat, aby si lidé uvědomili v čem žijí.

P.S. Doufám, že jste se pobavili a trochu zapřemýšleli nad rozborem demokracie. Musím se přiznat, že to nejsou moje myšlenky. Tak chytrý nejsem. Jsou to myšlenky jednoho rebela velmi nepohodlného naší demokratické mafii. Autorem je Mohammar Kaddáfí v jeho Zelené knize. Je to poutavé čtení a ještě se k ní vrátím.

 

 

 

 

 

zdroj: internet/facebook/Jan Gašo

 

 

 

 

 

 

 ficovlada.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

zudroj:jangaso.sk        DEMONTRACIA

 

 Veľa ľudí naivne verí, že v politike tak ako ju v súčasnosti poznáme sa môže niečo zmeniť. Najnovšie za pomoci obrovského množstva peňazí sa túto ilúziu snažia šíriť ľudia napojení na Daniela Lipšica. Avšak pravda je taká, že v súčasnom systéme sa cestou politických strán a parlamentu nedá nič zmeniť. O tom kto pôjde do parlamentu vôbec nerozhodujú ľudia, ale „šedá eminencia“ ktorá má prostriedky....

 Celé to začalo v roku 1989. Elita zavŕšila svoj plán preberania moci po komunistoch zavedením „demokracie“. Pre občanov pripravila skupinky sebe servilných ľudí viac či menej pokrývajúci celý dopyt spoločnosti a odvtedy sa už iba vezie na tej vlne? O čom vlastne hovorím?

 Na štartovacej čiare demokracie bolo ponúknuté pre každého niečo... Tým čo bolo ľúto za socializmom ostala KSS, tí čo chodili do kostola dostali KDH, tí čo boli boli národne založení tam mali SNS, maďarskí spoluobčania dostali ESWMK, ľudia so vzťahom k prírode SZ, novodobí bojovníci VPN, konzervatívnejší demokrati DS atď... A od tej doby elity už iba sledujú, ako sa vyvíja kariéra jednotlivých mien napojených na tieto ich skupinky, prípade ako sa darí straníckej „značke“ a na základe toho tvoria a financujú alternatívy. Stále nerozumiete?

 Rok 1991 – s menom Vladimíra Mečiara sa z VPN odštiepi budúce HZDS Rok 1991 – s menom Petra Weissa sa z bývalej KSS (neskôr KSS-SDĽ) odštiepi SDĽ Rok 1994 – s menom Ján Ľupták sa z SDĽ odštiepi ZRS Rok 1998 – s menom Rudolf Schuster z byvalej KSS sa zrodí „nová strana“ SOP Rok 1999 – s menom Róbert Fico sa z SDĽ narodí „nová strana“ SMER-SD Rok 2000 – s menom Mikuláš Dzurinda z KDH a ďalšími aj zo strán DÚ a DS s odštiepi SDKÚ Rok 2009 – s menom Richard Sulík (ktorý bol poradcom ministrov financií Mikloša aj Počiatka) sa zrodí nová strana SaS Rok 2009 – s menom Béla Bugár sa z SMK odštiepi budúci MOST-HíD Rok 2011 – s menom Igor Matovič vzniká „nová“ strana OĽaNO (predtým kandidátka SaS) Rok 2012 – s menom Daniel Lipšis sa z KDH odštiepi NOVA (Daniel Lipšic)

 Toto sú len tie úspešnejšie projekty. Bolo ich viac, avšak nie všetkým sa podarilo oblbnúť ľudí natoľko, aby sa dostali do NR SR. A čo je vlastne cieľom tohto všetkého? Cieľ je veľmi jednoduchý, keď sa vám podarí demontovať spoločnosť na čo najviac skupín, v najhoršom prípade iba na dve typu pravica a ľavica, tak takúto rozdelenú spoločnosť dokážete veľmi ľahko ovládať. Ona je totiž zaneprázdnená vnútornými hádkami medzi sebou a nemá čas riešiť to, kto ju naozaj riadi... A už vôbec nie zamýšľať sa nad tým, že kto jej v skutočnosti ponúka tie „spásosnosné“ riešenia...

 PS: v poslednej dobe sa začali po všetkých frontoch pretláčať „príručky“ priamej demokracie, tak pozor na to, aby nebola priama iba na papiery...

 

 

PRAVICA, ĽAVICA,... je to len vytvorená ilúzia? 

 

 

 

 

 Sókrátés  (399 pred n. l.)    "Demokratické zriadenie doplatí na to, že bude chcieť vyhovieť všetkým.      Chudobní budú chcieť časť majetku bohatých a demokracia im to dá.   Mladí budú chcieť práva starých, ženy budú chcieť práva mužov, cudzinci budú chcieť práva občanov a demokracia im to dá.   Zločinci budú chcieť obsadiť verejné funkcie a demokracia im to umožní. A až zločinci demokraciu nakoniec ovládnu, pretože zločinci od prírody túžia po pozíciách moci, vznikne tyrania horšia, ako dokáže najhoršia monarchia, alebo oligarchia."

 

 

 

 

Proč je demokracie špatnou formou vlády?

 

 

 

 

To je to,ako demokracia vyzerá (www.SLOVENSKO.co.uk) from proxykazaa on Vimeo.

 

 

 

 

Popis filmu : gorila.sk

Film O kapitalizme s láskou je americký dokument z roku 2009 režírovaný, napísaný a prezentovaný Michaleom Moorom. Dej sa sústreďuje na finančnú krízu v rokoch 2007 - 2010 a na navrhované mechanizmy obnovy. Je však mienený skôr ako určitá forma žaloby celého ekonomického systému v Spojených štátoch a na kapitalizmus vo všeobecnosti. Medzi ďalšie v dokumente preberané témy patrí i Wall Street prirovnaná k "jednému veľkému kasínu", Goldman Sachsov vplyv vo Washingtone, minimálne mzdy, vyvlastňovanie nehnuteľností a následky pokračujúcej hrabivosti. Moore taktiež nezabudol ani na náboženskú zložku, v ktorej sa zamýšľa nad tým, či kapitalizmus je hriechom a či by bol Ježiš kapitalista.

 

http://old.stream.cz/uservideo/606749-www-zlo-cz-o-kapitalismu-s-laskou

 

https://www.youtube.com/watch?v=8EnQ4M0z5qs