Choď na obsah Choď na menu
 


Ještě z knihy Petra Hájka: Kdo řídil pád komunismu a jak škodil Havel

10. 11. 2012


zdroj:  http://czechnewstv.cz/
V dřívějším rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Petr Hájek označil Sametovou revoluci za mezinárodně shora řízený státní převrat a podvod. ParlamentníListy.cz mají k dispozici rukopis jeho knihy Smrt v sametu, která vychází na výročí Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu v nakladatelství Daranus. Podívali jsme se, co dalšího tam o Listopadu 1989 píše.

 

Podle Hájka v listopadu 1989 nešlo o návrat demokracie, nýbrž o řízený proces konvergence mezi východním a západním blokem. Takzvaný sovětský systém komunismu byl podle Hájka ve skutečnosti pouze zvlášť brutální případ státního kapitalismu.

Sametová konvergence „komunismu“ a „kapitalismu“

„Nezapomínejme, že o žádný „pád komunismu“ nešlo, jen o „sametovou“ konvergenci obou systémů. Například takzvaný sociální stát, korupce obyvatelstva sociálními výhodami, které nemají reálný základ a jsou pouze nemravnou politickou „směnou“ za mlčenlivý souhlas většinové veřejnosti s omezováním občanských svobod, je přenesením jednoho z pilířů sovětského „socialismu“ do západních demokracií par excellence. Z hlediska demokracie a občanských svobod byla „konvergence“ výběrem nejhoršího z obou konkurenčních uspořádání – a dnes mnohým zvolna dochází, co se stalo. Z hlediska organizátorů to však bylo naopak a proces splnil záměr. Západ mohl daleko rychleji vykročit k destrukci svobod, lidovlády a státní suverenity jednotlivých zemí,“ napsal Klausův vicekancléř Hájek.

Takzvaný pád komunismu domluvily tajné služby USA a SSSR (CIA a KGB), neboť projekt západního levičáctví, „socialismu s lidskou tváří“, byl úspěšnější a udržitelnější, než projekt, který jsme mohli sledovat v Sovětském svazu a jeho satelitech. O KGB a CIA píše Hájek jako o „iluminátsko-zednářských centrech”.

Invaze odsunula konvergenci

Jaderná válka by neposloužila ani jedné z k sobě konvergujících stran údajného kapitalismu a údajného komunismu. Pražské jaro roku 1968 mělo být de facto něčím, čím se stala později Sametová revoluce roku 1989.

Neplánovaný sovětských zásah sametovou konvergenci obou systémů pouze odsunul o dvacet let. V českých, evropských a světových médiích se pak šířila iluze, že „komunismus“ porazili hrdinští disidenti typu Václava Havla.

„Není jistě pochyb, že česká média pro účely domácích politických zápasů Havlův mezinárodní věhlas vždy ještě přifukovala, to však na podstatě věci nic nemění. Západ zosobnění pádu komunismu potřeboval a český dramatik-disident-prezident pohádku o bojovníku proti komunismu, o malém velkém muži, jenž zvítězí nad drakem a stane na metě nejvyšší, dokonale splňoval,” píše Petr Hájek ve své knize.

Sociální inženýr a levičák Václav Havel

Václav Havel ale podle Hájka nikdy nebyl odpůrcem sociálního inženýrství a levičáctví. Kritizoval pouze některé prvky režimu, které zde existovaly před rokem 1989. Demokracii jako takovou si vlastně nikdy nepřál.

„Václav Havel se nikdy nestavěl proti sovětskému socialismu jako takovému. Všechny dokumenty Charty 77 byly variací jeho dopisu G. Husákovi. Byl upřímně přesvědčen, že totalitní systém je nutno pouze zdokonalit, vylepšit, demokratizovat, učinit ho „lidštějším“, otevřenějším, prostě bližším „západním normám“ – a připravit jej tak ke konvergenci, nikoli odstranit. O kapitalismu se nikdy ani slovem nezmínil, ne z nějakých taktických důvodů, ale prostě proto, že kapitalismus s potenciálem pro demokratické střetávání různých konkrétních zájmů opravdu nikdy nechtěl,” píše Hájek.

„Již uprostřed normalizačních sedmdesátých let označuje Havel demokratické tradice za „vyprázdněný balast“. Nebojuje proti totalitnímu systému jako takovému, nemá nic proti socialismu, navrhuje pouze jeho vylepšení. Je stejně tak proti komunismu jako proti kapitalismu. Od západních revolucionářů z konce šedesátých let – marxistů, trockistů, maoistů a dalších radikálů – se odlišuje tím, že do protidemokratického „Molotovova koktejlu“ přimíchává novou kvalitu: Je prorokem s nadpozemskou inspirací. O jejím původu sice neříká nic konkrétního, jisté však je, že jím není křesťanský Bůh,” rozvíjí Hájek dále svou tezi.

Vybrané citáty z knihy Smrt v sametu:

Úspěšnými sametovými revolucemi od Berlína až po Moskvu bylo rozhodnuto: Cesta k Novému světovému pořádku – o němž se zatím ještě nahlas nemluvilo a jemuž, stejně jako projektu Světové vlády, se měl ještě několik let mediální mainstream vysmívat coby „šílené konspirační teorii“ – byla otevřena dokořán. Do počátku třetího tisíciletí 11. září 2001 zbývala poslední dekáda pravidelné historie…

Pražské jaro 1968 bylo zásadní strategickou chybou sovětské tajné služby KGB. Aplikace dohody s tajnými službami USA o budoucí konvergenci Východu a Západu se během experimentu zcela vymkla kontrole. Pokusná instalace nových politických elit a příprava veřejnosti na budoucí „sbratření“ skončila katastrofou. Československá „demokratizace“ měla být symbolickým malým pohybem Východu vpravo, aby Západ mohl ostře zabočit doleva: Barikády maoistických studentů v Paříži, hippies a hnutí proti vietnamské válce ve Spojených státech, které vedlo k „pokojné kapitulaci“ před komunisty, německá „východní politika“ a nakonec, vrchol absurdity, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, kde se Brežněv bez mrknutí oka zavázal akceptovat podvodnou západní mantru „lidských práv“, do té doby definiční znak odlišnosti západní svobody a východní totality – to vše byly promyšlené kroky k postupnému mírovému „splynutí“ obou zdánlivě tak naprosto protichůdných společenských systémů. Vynucená sovětská invaze rozhodně nebyla v plánu.

Krach „pražského jara“ se stal vůbec největším neúspěchem ve světovládném projektu konvergence. Invaze nejméně o jedno desetiletí zdržela „sametové zhroucení komunismu“ a přinutila tajné služby obou velmocí podstatně změnit plány. Kdyby neselhalo cosi podstatného, stal by se československý pilotní „konvergenční experiment“ událostí, kterou bychom dnes oslavovali stejně jako 17. listopad. S tím rozdílem, že by vše vypadalo přirozeně, evolučně, a nikoho by proto ani nenapadlo spekulovat o „nepochopitelném pádu komunismu“ s podivným dominem „sametových revolucí“ v roce 1989. To COSI se jmenovalo – MÉDIA a projevilo se jako příslovečné „selhání novinářského faktoru“.

Václav Havel nikdy nestál v opozici proti sociálním inženýrům. Byl jedním z nich. A kdyby se COSI nepřihodilo, byl by minimálně v rámci EU jedním z nejradikálnějších. Jeho časté výzvy k vojenským intervencím USA a NATO v různých oblastech světa, právě tak jako slavný výrok o „humanitárním bombardování Srbska“ to výmluvně dokládají. Napohled nepochopitelný vývoj u člověka, který se tvářil jako pacifista a požadoval zrušení všech vojenských bloků včetně NATO.

Zafixování teze, že na západ od našich hranic funguje jakási „vyspělá demokracie“, od níž se musíme učit, srovnávat s ní krok, zákony, etické a mravní normy života, bylo a je dosud největším propagandistickým úspěchem havlistické mediokracie.

Václav Havel byl všechno, jen ne demokrat. Žil v nedemokratickém režimu, byl jím pronásledován a vězněn, ale demokracii nikdy nevěřil a opovrhoval jí.

Václavové Havel a Klaus se znali již ze šedesátých let – a oba se svorně a upřímně od počátku neměli příliš rádi.

Radikální pokus o socialismus se vším všudy byl až pozadím takzvaného „pražského jara“. V Československu v roce 1968 vzal zasvé pod pásy sovětských tanků, a stal se tak předmětem legendy o boji za demokracii a svobodu. Až po roce 1989 došel naplnění v projektu Evropské unie.

Propagandisté studené války udržovali v omylech a iluzích veřejnost v obou částech rozdělené civilizace bezmála půl století. Ale stejně jako se prosadil omyl, že bolševismus byl komunismem či socialismem, tak se podařilo utajit, že poslední zbytky kapitalismu padly současně s Berlínskou zdí.

Nikdo si nesměl položit otázku, PROČ vlastně režim tak náhle zkolaboval. Odtud by totiž byl jen krůček ke zjištění, že nešlo o spontánní lidové povstání, ale o plánovaný a řízený dominový státní převrat v guberniích sovětské říše, o němž se „lid“ většinou dozvěděl až z médií. Teprve pak vyrazil do ulic „zvonit klíči“ a zpívat hymnu.

Je pravděpodobné, že se už nikdy nedozvíme, zda a proč Dubček vadil některým složkám tajné policie a KGB. Fakt je, že tři dny nato měl vypovídat v procesu proti sovětské tajné službě a že během podivné nehody se ztratila Dubčekova aktovka. Jeho řidič o tom při vyšetřování nevypovídal. Tentýž den, kdy služební vůz s Dubčekem havaroval, tedy 1. září 1992, byl zavražděn i Piotr Jaroszewicz, polský premiér z let 1970–1980, který měl svědčit ve stejném procesu v Moskvě jako Dubček a jehož vrahové kupodivu nikdy nebyli dopadeni. A konečně i poslední významný svědek, předseda vlády z roku 1968 Oldřich Černík, zahynul v roce 1994 – jak jinak než v důsledku autonehody.

Komunistické strany zemí někdejšího sovětského bloku – kromě nenapravitelné české – se bleskově přejmenovaly a se svými „sociálně citlivými“ programy brzy vyhrály volby a vstoupily do demokraticky zvolených vlád. Proces totožný s „praním špinavých peněz“ kupodivu nikoho z velkých moralistů transformační doby nevzrušil. Naopak umanutost české komunistické strany, která „očistný“ mechanismus včetně svého přejmenování odmítla, doháněla „pravicová média“ kdovíproč k zuřivosti.

Zdroj: freeglobe.parlamentnilisty.cz