Choď na obsah Choď na menu
 


Václav Havel - z jiné strany mince

23. 12. 2011

 

 

zdroj: http://dolezite.sk/

Václav Havel – z jiné strany mince

 Václav Havel nabyl po 17. listopadu 1989 v restituci rozsáhlý majetek. Pozadí této restituční transakce, jedné z prvních, která prolomila Benešovy dekrety, je však zatemněno a objevuje se jméno pražského pozemkového krále, miliardáře Miloše Červenky.

 Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20. století. Otec a strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže „Bohemia". Oba financovali Sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub a oba byli členy Rotary-klubu. Současné bohatství, resp. zrestituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla, Miloše Havla filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel, majitel stavební firmy a stavitel Lucerny. Vztahy Václava Havla se svým synem Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou homosexualitou.

 Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování barrandovských studií, které vybudoval spolu s židovským podnikatelem Osvaldem Koskem. Miloš řídil i filmovou společnost Lucernafilm a bohatl na dovozu a promítání amerických filmů

.

 Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší elita českých herců. Rodina Havlů patřila k prominentním Židům, svědčí o tom fakt, že Miloš Havel a Václav Havel senior spolupracovali nejen s okupační správou, ale také s Gestapem a SD (Sicherheitsdienst). V Lucerně (která byla ve vlastnictví Havlů) ustavili rezidentůru SD a zřídili konspirativní byty. Zde získávali občany ke spolupráci s SD a Gestapem. Miloš Havel zajišťoval pro Gestapo a SD večírky, hony a zábavy s děvčaty a optoval německou národnost i občanství. Dostal doklady na německé jméno a příjmení. Pracoval zpočátku jako agent, pak jako řádný úředník pražského Gestapa. Miloš Havel dostal také celou řadu osob do koncentračního tábora a vězení.

 Po válce byl Miloš Havel zařazen pod svým německým jménem na listinu válečných zločinců. Byl také obžalován, ale obvinění bylo za nejasných okolností staženo. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše Havla s StB. Miloš Havel podepsal StB také spolupráci. Po navázání spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa.

 V Západním Německu požádal Miloš Havel jako „pronásledovaný" český Žid za války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiž prodal polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun, což považoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej odškodnil.

 Vraťme se však k Václavu Havlovi. Ten se programově angažoval v Chartě 77, ve které byla řada (bývalých) komunistů, tzv. „osmašedesátníků". Namátkou uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších. Václav Havel byl rovněž členem KSČ a to do roku 1967.. Všichni mluvčí Charty 77 byli Židé nebo zednáři.

 Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu než tehdejší předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a komfortní byt na Rašínově nábřeží a stejně tak měl k dispozici svou usedlost Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance.

 Havlův čas přišel v listopadu 1989, když na Letné a z balkonu Melantrichu mával nadšeným statisícům doufajících. V témže roce byl komunistickým parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem a když skládal slib, přísahal symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě.

 V roce 1990 se uvažovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce a především v jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po 25.2. 1948.

 Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce 1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý majetek, o který požádal.

 Možná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříže. Na přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: „Já jsem se k tomuto velmi důležitému a citlivému tématu vyjádřil už mnohokrát, ale vždycky jsem se k němu vyjádřil, když jsem já chtěl a ne tehdy, když jakási zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici, pokud jde o ty dekrety." Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč.

 O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou tzv. sametové revoluce a falešného sametového „národního obrození". Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77 a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 (Židovka) Marta Chadimová , jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.

 Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, že prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru 25.2.1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom konstatovat, že právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom smyslu, že prolomily Benešovy dekrety.

 Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb „Akademie KGB") Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova „peněženka". Naskýtá se proto otázka, pro koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje.

 Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala šedá eminence jménem Červenka.

 Dnes je (bývalý) majetek rodiny Havlů zdevastován a pomalu chátrá. Důkazem toho jsou jak Barrandovské terasy, tak Lucerna. Havel však rozhodně nezchudl, svá aktiva má uložené jinde.

 Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej vykreslují Židy ovládaná média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za „jednoho z nejlepších synů národa" vybrán jistý deviantní fotograf obscénních polopornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to jen důkazem, kterak se instalovaná „česká kulturní elita" (většinou tvořená Židy) utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřnosti.

 Václav Havel zneužíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý život žil s maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, již v období Charty 77 s (bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. A navíc jak už bylo řečeno byl sám bývalým komunistou. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udržela moc ve státě. Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra Mariána Čalfu. Havel také obnovil všechny židovské společnosti ve státě a zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a Občanského fóra, vlády a diplomatického sboru, kteří byli povoláni pro budoucnost k vybraným rolím.

 V březnu 1989 se v soukromých pražských bytech připojovala k televizorům videokazeta s Havlovou hrou „Asanace", natočenou malou divadelní scénou v Německu. Na konci děje hry byl připojen asi osmiminutový fotografický přehled autorova života. Na jednom snímku je Václav Havel se všemi rituálními symboly svobodných zednářů korunován králem. Václav Havel byl zasvěcen do zednářské lóže v roce 1968 při svém pobytu v USA. Do lóže byl uveden Arthurem Millerem, Židem a bývalým americkým komunistou. Havlovi se dostalo 30. stupně zasvěcení podle amerického rituálu (Ritual of Knight Kadosh z roku 1879). Etika rytířů 30. svěcení (Kádoš) je v rituálu charakterizována takto: „Moi, rien que moi, tout ŕ moi, tout pour moi, et cela par tous les moyens quels qu´ils soient", tj. Já, nic než já, všechno mě, všechno pro mne a to všemi prostředky, lhostejno jakými. Stupeň rytíř Kádoš je pojmenován podle rabína Ha-Kadoshe. V zednářském řádu Kádoš existuje 7 stupňů. Václav Havel byl zasvěcen ve stupni 1. jako Le Kadosh Israelite (Kádoš Izraelita).

 

 Svým stupněm zasvěcení byl Havel předurčen (vyvolen) pro výkonnou politickou roli. V den své inaugurace předstoupil před veřejnost v krátkých nohavicích svých kalhot, což v nezasvěcené veřejnosti vzbudilo rozpaky, zasvěcenci v celém světě však věděli, že patří králi bosákuslužebníku Židů. Krátce po svém zvolení prezidentem navštívil Izrael, kde s rabínskou čepičkou na hlavě převzal čestný doktorát. Vídeňský Kurier přinesl fotografii Havla, na níž s židovskými modlícími řemínky na hlavě, opřen o Zeď nářků, šeptá hebrejské modlitby a skládá přísahu.

 

 Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší společnosti. Na úpadku morálky a národního cítění se Václav Havel podepsal ještě více, než celý komunistický režim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako „morální symbol", tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou a neupřímnou morálku za svou.

Autor: J. Ahorn

 

 

 

 
   

 

 

  

 

 

zdroj:http://beo.sk

 Havel, Charta 77, Dolejší a Kryl...

 Havel sa stal známym najmä ako jeden z popredných hovorcov Charty 77, z ktorých „prvých 217 signatárov k 1. januáru 1977 bolo 156 bývalých komunistov, medzi ktorými sa nachádzajú aj mená osôb, výrazne skompromitovaných priamou alebo nepriamou účasťou na terore komunistov v päťdesiatych rokoch, ako napríklad: František Krígel, Ladislav Lis, Ľudmila Jankovcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jiŕí Hájek, Oldřich Hromádka, Karel Šiktanc, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Jaroslav Šabata, Luděk Fachman a ďalší,“ uvádza sa v Dolejšího správe Analýza 17. listopadu a změn ve východní Evropě v roce 1989. Ozajstný disident Dolejší pokračuje:

 „Charta bola od začiatku financovaná Nadáciou Charty 77, ktorú vo Švédsku založil František Janouch. Financovali ju zahraničné organizácie ako Jewish Agency, PEN-klub, Rotary-klub, Guggenheimova nadácia, Masarykova nadácia pri Masarykovom múzeu v Izraeli a iné.“

 Editorka slovenského vydania Dolejšího znenia správy, Eva Petrášová, dokladá: „Po vyjdení skrátenej verzie analýzy M. Dolejšího v denníku Stredočeský expres sme sa obaja /Eva Petrášová a Martin Šavel – pozn. redakcie/ stali fašistami (tuším najväčšími na svete a na okolí). Pán prezident Havel je z nás zhnusený...“

 Karel Kryl, básnik s gitarou a pesničkár slobody, ktorý bol na rozdiel od Havla u ľudí obľúbený a známy sa po Havlovej inaugurácii za prezidenta ihneď hlásil do služieb „vecí verejných“. Havel mu odkázal, nech „beží spievať“, pritom už v tej dobe zamestnával cez 400 poradcov, z ktorých minimálne polovica bola bývalými príslušníkmi ŠtB – pochopiteľne sa poradcovská stolička v takejto spoločnosti človeku ako Kryl ujsť nemohla... Kryl sa tak obrátil ku kritike nových „demokratických“ pomerov havlovskej éry a Havlovy vyčítal množstvo jeho politických prechmatov.

 A že tých prechmatov nebolo málo a že boli kardinálne, pokračuje Dolejší:

 „Ihneď po svojom zvolení za prezidenta republiky, na čo bol predurčený od mája 1989, vzal pod ochranu KSČS a jej členov a skôr, ako sa mohla občianska verejnosť spamätať, nechal v parlamente odhlasovať zákon č. 15/1990 Zb. zák. z 23. januára o politických stranách, ktorým bola zaistená legalita existencie KSČS pre budúcnosť a právo na účasť vo voľbách a podiel na legitímnej moci v štáte. Svoj postoj odôvodnil tézami politiky národného porozumenia, humanitou, ľudskými právami, odpustením a láskou k blížnemu...“

 

Havel: slopem, smrdím, teda som!

 Počas Havlovho prezidentovania bolo verejným tajomstvom, že pár zapálených rozviedčíkov bývalej ŠtB disponovalo fotografiami ožratého a zgrcaného chartistu-Havla v objatí svojich havloidných „intelektuálov“. A nešlo pritom o ojedinelé excesy. Existencia týchto materiálov sa však po prezlečení kabátov, teda po zbrataní sa havloidných demokratov s komunistami, záhadne ututlala, podobne ako trestno-právna zodpovednosť komunistov za stav republiky a práva u nás.

 Dolejšího správa uvádza: „Prezident Havel nechal vládou vymenovať Jana Rumla za námestníka federálneho ministra vnútra. Po šiestich týždňoch jeho pôsobenia na FMV (Federálne Ministerstvo vnútra) sa stratilo viac ako 15.000 OS (osobných zväzkov). Osobné materiály občanov, ktorí boli z akéhokoľvek dôvodu predmetom záujmu ŠtB. Prezident si súčasne vynútil odovzdanie niektorých osobných materiálov, ktoré boli z FMV odovzdané Charte (Uhl, Urban).“ – azda šlo o výhodný výmenný obchod svojich kompromitujúcich fotografií za cudzie?

 O sline a morálnej úrovni havloidných intelektuálov, ktorú sa Havel spočiatku snažil maskovať, svedčia zábery z osláv Václavových 75. narodenín z 3. októbra 2011. Havlov kamoš a „spoludisident“, Vratislav Brabenec (68), saxofonista skupiny Plastic People of the Universe, sa na oslave natoľko ožral, že z nej odchádzal „zošťaný-zgrcaný“.

 Havel nikdy nebol skutočným „väzňom totality“

 O zaobchádzaní so skutočnými politickými väzňami vypovedá napr. kniha memoárov Mila Komíneka „I pod oblohou je peklo“, v ktorej pán Komínek vykresľuje neľudské podmienky vo väzniciach, v táboroch nútených prác a v styku so sadistickými dozorcami týchto zariadení. Viac než 240 popravených, množstvo zastrelených na hraniciach, tisíce ubitých a umučených v komunistických koncentrákoch a väzniciach, státisíce zničených existencií – všetky tieto fakty vypovedajú o krutosti komunistickej totality. Posúďte sami:

 Nedeľa, 4. apríla 1948: „...a pak se na mně bezeslova vrhá a pažbou pistole mi zasazuje rány do obličeje. Bezmocně padám na skříň u stěny, její stěny ten nápod nevydrží, praskají a já padám dovnitř mezi samopali a munici. Zbůsobeným hlukem přibíhají ostatní a mlátí mne hlava nehlava tím, co kdo má v ruce. Bijí mne tak dlouho, dokud se hýbám, možná ještě déle, ale to už já nevím. Když jsem se probral z bezvědomí, cítím nesnesitelnou bolest v obličeji, skoro nevidím. Ruce mám spoutané a pouta se mi zařezávají do masa. Hmatám kolem sebe poslepu, pokud mi to dovolují spoutané ruce a nahmatávám vedle sebe kaluž lepkavé tekutiny, vlastní krve...“

 Zdroj: http://svedectvi.host.sk/svedek/vezeni.html

 Rovnako otrasné spomienky na komunistické lágre má aj Karol Vrábel, slovenský disident z podzemného hnutia Biela légia:

 „Najviac si s bolesťou spomínam, mimo iných tyranií, na pobyt v koncentračnom tábore ‚Svornosť‘. Tam z jedného baraku boli urobené malé miestnosti o rozmeroch 1 x 3,5 m. Do takejto väzenskej komôrky nás natlačili až 12. Celé vybavenie cely bolo: 1 vedro na WC. Okná boli zabité plechom. Asi po troch hodinách ľudia pre nedostatok vzduchu začali odpadávať. Jedna polovica väzňov stála a druhá polovica si mohla sadnúť na zem. Cez deň nám nepodávali žiadnu stravu a nebola ani žiadna vychádzka. Keď väzni začali odpadávať, a aby sme tam vôbec mohli prežiť, spoločne s vypätím posledných síl zdvihli sme nad sebou drevený strop a pomocou malých úlomkov z podlahových dosák sme ho podložili, aby sme tam mohli dýchať. So slzami v očiach sme všetci odrazu povedali: ‚Máme vzduch!‘ Asi o polnoci, keď v koncentračnom tábore ‚Svornosť‘ všetko spalo, v pohotovosti boli iba ozbrojené stráže, dostali sme rozkaz nastúpiť so šálkami do kuchyne. V kuchyni sme dostali horkú čiernu kávu, 6 – 9 dkg chleba – a to oblo všetko na deň a noc pre ťažko pracujúcich väzňov v uránových baniach.“

 Významným zdrojom informácií o Havlovom väznení je kniha „Dopisy Olze“ nesúca názov po jeho prvej manželke Olge Havlovej, rodenej Šplíchalovej, zložená zo zozbieranej korešpondencie z väzenia. Väčšina dopisov nie je však priamo určená Oľge, je to však ona, ktorá ich ako prvá čítala. Je až prekvapujúce, v ako málo dopisoch a ako sucho dáva Havel najavo svoju lásku. Názov knihy je tak skôr Havlovým prianím dať celému súboru romantický nádych. Nevieme, ako Oľga reagovala na Havlove dopisy, nakoľko tie boli údajne zabavené ŠtB a stratili sa. Havel často píše o iných ženách a dokonca o svojich neverách. To však nebolo žiadnym tajomstvom a Oľga o nich dobre vedela, ale nedokázala im zabrániť.

 Zdroj: http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/vaclav-havel/dopisy-olze.html

 A teraz sa už pozrime na Havlovo „väzenie“ 1979-1982, tak ako ho opisoval vo svojich „Dopisech Olze“ sám:

 – 1 – „Zdravím Vás ze svého dalšího pobytu v Ruzyni. Nemějte o mně ztarosti, já jse neztratím. Vězení jako takové je ovšem děsná otrava. Kdybys mi posílala balík, tak jako obvykle: šťávy v prášku, citrony, plátkový sýr, doutníky, trochu kakaa apod. Budu Ti psát vždycky, jen když budu mít dobrou náladu.“

 – 2 – „Vězení beru spíš jaksi fatálně, jako něco, co je mi už dávno souzeno absolvovat.“

 – 5 – „Absolvoval jsem hostinu z posledních zbytků prvního balíku, vykouřil doutník a usedám, abych Ti začal psát. Dar Ti koupím až budu na svobode, protože dary z vězení (chlebové), pokud si vzpomínám, moc neuznáváš. Pokud jde o mně: obávám se, že tloustnu. Jinak mně vězení nebaví. Občas mívám vzláštní pocit: že se mi vlastne odtuď ani moc nechce. Aspoň teď. Člověk tu strne do jakéhosi „zimního spánku“, nechává se nést stereotypem vězeňského života, upadne do jakési sladké duševní mdloby, trochu se děsí, že by mněl jít zase do toho zlého světa, kterí na něm pořád chce, aby o něčem rozhodoval a něčemu čelil. Viděl jsem v novinách fotku nové nikaragujské vlády – vypadají jako parta veselých studentů filosofie, a tak mají mé sympatie.“

 – 7 – „Ten můj ischias je na ústupu – dík masážím. Snažím se tíž víc hýbat a od zítřka začnu opět jógovat...“ Zdroj: http://svedectvi.host.sk/svedek/vezeni.html

 

 

 

 Hostiny, cigary, citróny, plátkový syr, kakao, noviny a masáže – celkom slušný život väzňa Havla na rozdiel od spomienok Mila Komíneka a Karola Vrábla, čo poviete?

 

Havel prisahal vernosť socializmu

 Potom, čo Havel ako hovorca Charty 77 sľúbil komunistom, že zabezpečí kontinuum ich ekonomického panstva a ich kriminálnu beztrestnosť aj po zmene režimu, bol jednohlasne zvolený komunistickým Federálnym zhromaždením, ktorého členovia „prešli voľbami“ jednotnej kandidátky Národného frontu, za prezidenta ČSSR. Paradoxne teda, socialistickej republike komunistov následne Havel skladal 29. decembra 1989 aj svoju prezidentskú prísahu.

 
Havel udelil prezidentskú amnestiu skutočným kriminálnikom

 1. januára 1990 boli rozhodnutím prezidenta republiky č. 150/1989 Sb., Václava Havla z 9. decembra 1989 prepustené zo slovenských a českých väzníc až dve tretiny všetkých väzňov, celkom šlo až o 23 260 osôb. Mnohí Havlovu širokú amnestiu do dvoch rokov pri úmyselných trestných činoch, resp. do troch rokov u nedbalostných trestných činov a v prípade trestov úhrnných a súhrnných obhajujú Havlovou osobnou skúsenosťou s komunistickým žalárom, vraj, „Havel videl, že v base sedí mnoho nevinných, preto to chcel odčiniť, jeho úmysel bol len a len dobrý“.

 Tvrdenie, že Havel mienil svojou širokou amnestiou prepustiť neprávom väznených politických väzňov vážne spochybňuje fakt, že iba deň predtým rozhodnutím prezidenta republiky z 8. decembra 1989, č. 150/1989 Sb., ktoré vydal prezident Husák dva dni pred svojou abdikáciou, bola uskutočnená generálna amnestia všetkých politických trestných činov. Šlo okrem iného o trestné činy ako podvracanie republiky, poburovanie, zneužívanie náboženskej funkcie, hanobenie republiky a jej predstaviteľa, hanobenie štátu svetovej socialistickej sústavy a jeho predstaviteľa, opustenie republiky, poškodzovanie záujmov republiky v cudzine, odňatie vecí hospodárskemu určeniu, nedovoleného podnikanie, útok na štátny orgán a orgán spoločenskej organizácie, sťažovanie výkonu právomoci verejného činiteľa, marenie dozoru nad cirkvami a náboženskými spoločnosťami a hanobenie národa, rasy a presvedčenia.

 Havel udelením širokej amnestii a prepustením až dvoch tretín všetkých väzňov, z ktorých už po Husákovej generálnej amnestii nezostali temer žiadni politickí väzni, musel jednoznačne sledovať prepustenie kriminálnych živlov na slobodu. O tom, za akým účelom a na čí popud môžeme iba hádať. Nebude to však až také ťažké, keď si uvedomíme, že Havlom amnestovaní kriminálnici pokračovali v páchaní závažnej trestnej činnosti, najmä sa začali organizovať do mafiánskych zoskupení a mafiánskych dynastií fungujúcich v Čechách a na Slovensku až dodnes...

 Vďaka Havlovej amnestii sa uskutočnila aj väzenská vzbura v Leopoldove – najväčšia väzenská vzbura v moderných dejinách Česka i Slovenska.

 Zdroj: http://iuridictum.pecina.cz/w/Amnestie

 

Havel rozpútal medzi Čechmi a Slovákmi tzv. „Pomlčkovú vojnu“

 23. januára 1990 navrhol Havel odstrániť z názvu republiky slovo „socialistická“ a ponechať názov spoločného štátu Čechov a Slovenov v už z roku 1968 prekonanej forme „Československá republika“. Slovenská strana naopak požadovala písanie spojovníka v tvare „Česko-Slovenská republika“, ktorý chápala jednak ako návrat k pôvodnému historickému písaniu názvu štátu, a jednak ako vyjadrenie federatívneho usporiadania štátu. Česká strana zastúpená Havlom, ktorá si spojovník preinterpretovala na pomlčku, ho chápala ako symbol rozdelenia. Havel teda ponímal sebaurčovací zápas Slovenov podobne ako „českí tatíčkovia“ Masaryk či Beneš, ktorí v Slovenoch videli stereotypne iba „rozbíjačov českého štátu“.

 Zdroj: http://www.e-polis.cz/politicke-teorie/583-deleni-ceskoslovenska-aneb-vztahy-mezi-cechy-a-slovaky-v-letech-1989-az-1992.html

 Zdroj: http://sk.wikipedia.org/wiki/Poml%C4%8Dkov%C3%A1_vojna

 

Havel bojkotoval slovenské záujmy

 Havel zastavením zbrojnej výroby na Slovensku vrazil nášmu priemyslu silnú dýku do obnaženého tyla, z tohto jeho kroku sa dodnes ekonomicky ani hospodársky nespamätalo mesto Dubnica nad Váhom, v ktorom sa zo dňa na deň ocitli stovky ľudí bez práce. Havel svoje kroky dôvodil ľúbivými rečičkami pravdolásky o pacifizme na jednej strane, na druhej strane podporoval bombardovanie Juhoslávie.

 Havel bol najmä centralista veľkočeského typu, v rovnocennej Snemovni národov dvojkomorového Federálneho zhromaždenia Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky chcel zrušiť princíp parity, teda zákaz majorizácie jedného národa, zastúpenie nemalo byť už ďalej rovnocenné polovicou poslancov volených z Čiech a polovicou zo Slovenska, ale proporčne vztiahnuté k počtu obyvateľov oboch krajín, čím by Slovensko zostalo, samozrejme, znevýhodnené.

 Následne pluralitné demokraticky zvolené Federálne zhromaždenie Havlovi na rozdiel od komunistického s jednotnou kandidátkou Národného frontu nepredĺžilo funkčné obdobie a v deň prijatia Deklarácie Slovenskej národnej rady o zvrchovanosti Slovenskej republiky podal demisiu.

 Zdroj: http://pospolitost.wordpress.com/2011/12/21/nekrolog-za-vaclavom-havlom/

 

Kráľ ponovembrového cynizmu Havel vynašiel pojem „humanitárneho bombardovania“

 Havlova kamoška, Madeleine Albrightová – pôvodom pražská židovka – Marie Jana Korbelová, držiteľka českého najvyššieho štátneho vyznamenania, Řádu bílého lva, ktorý jej v roku 1997 udelil práve „pravdoláskař“ Václav Havel a ministerka zahraničných vecí USA viedla proti Srbom tzv. „Albrightovej vojnu“: 78 dní tvrajúce beštiálne bombardovanie amerického letectva pripravilo Juhosláviu a Kosovo v rozpore s medzinárodným právom a ľudskými hodnotami o život vyše päťtisíc civilistov a asi päťsto vojakov.

 Kráľ ponovembrového cynizmu v strednej Európe – Václav Havel – si zaslúžene získal svoju korunu definitívne až vyznaním svojho morálneho dna, keď vo francúzskom Le Monde na margo zahraničnej intervencie do srbských vnútorných záležitostí vyhlásil:

 

„Domnívám se, že existuje za NATO intervencí na Kosovu element, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární …“ (Václav Havel, Le Monde, 29. apríla 1999)

 Václav Havel, ktorý bol za svoje „zmýšľanie a celoživotné úsilie za dodržiavanie ľudských práv“ viac ráz nominovaný na Nobelovu cenu za mier a za zmienené „zásluhy“ sa dokonca stal laureátom najvyšších štátnych vyznamenaní mnohých štátov, tak prakticky za základnú tézu humanizmu stanovil „dialóg prostredníctvom kazetových bômb“ – ktorých výrobu na Slovensku ako federálny prezident stopol, aby pripravil o prácu Slovenov...

 Nenechajme si teda tmou zvanou Havel zatieniť svetlo Vianoc, nech už by bola mediálna masáž akokoľvek mohutná, pred médiami a pomätenými Havlovými zbožňovačmi zvoľme radšej zdravý rozum.

 

 

 

 

Václav Havel - Velká sametová lež! Projev, na který se nezapomíná! 1989

  

Miloš Zeman - projev na letenské pláni 1989

 

 zdroj: http://radicalboys.com/

 Malá sametová rekapitulace

 Ferdinanda nám sice nezabili, zato nám umřel jeden z polistopadových Václavů. Nebudu se zde nyní zamýšlet nad jeho osobou a snažit se za něj zapalovat svíčky nebo mu naopak tančit na hrobě. Václav Havel však nesporně byl jednou z nejdůležitějších postav českého porevolučního vývoje a v této zjitřené chvíli jeho odchodu považuji za zajímavé udělat menší rekapitulaci a poměřit tehdejší sliby s následným skutečným vývojem. Jak jsem již řekl, nezávisle na sympatiích či antipatiích, Václav Havel byl nesmírně důležitou polistopadovou osobou. Možná i tou nejdůležitější. Jeho následující vlastní slova tedy můžeme považovat za „to, co se lidem slibovalo". Za důvod, proč cinkali klíči.

 „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, ze jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků... Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.“

 „V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci‚ jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.“

 „Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují."

 „Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout."

 „Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme."

 „Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury... Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné NEJDE TO."

 Václav HAVEL v roce 1989

 Klíči se tedy cinkalo za:

 1) Víru, že nezaměstnanost je jen ideologický strašák. Pozdější vývoj ukazuje, že to žádný strašák nebyl.

 2) Víru, že v naší zemi nebude kapitalismus a nebudeme jen všichni sloužit mamonu. Pozdější vývoj ukazuje, že ani tento bod neměl nic společného s pravdou, byť zůstává otázkou, do jaké míry se dá polistopadový bordel nazvat vůbec něčím jiným než jen bordelem s prvky určitých systémů. Pokud si však i pod vlivem tehdejší komunistické propagandy lidé kapitalismus představovali jako nelidský systém, kde peníze znamenají vše, dělníci se za malý plat dřou z kůže kvůli vysokým odměnám šéfů firem a manažerů, bankéři a nadnárodní společnosti mají pod palcem toky peněz i s podplacenými politiky a jsme denně zaplavováni tucty reklam na zbytečnosti, násilím v televizi a pokleslou kulturou, pak by se opět tato obava ukázala jako až překvapivě pravdivá.

 3) Víru v republiku lidskou, s mnohem většími sociálními jistotami. Na lidskost naší republiky se můžete zeptat třeba současných politických vězňů nebo kohokoliv s názory nepohodlnými státu, na sociální jistoty se pak můžete zeptat každého, kdo má strach o práci, je v těžké životní či zdravotní situaci nebo třeba jen přechází nemoce ohružujíce vlastní zdraví, když si nemůže dovolit nejít do práce, aby uživil rodinu. Též viz bod 2. Ti odvážnější z vás se pak můžou pochlapit podovně jako Vojta Kotek a jít po všech předlistopadových slibech a polistopadovém vývoji „přemluvit bábu", aby přestala volit komunisty.

 4) Víru, že dojde „k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní." Kdo by tehdy asi tušil, že to dnes bude znamenat stoupající nedotknutelnost jistých „utlačovaných menšin", na které budou stále více doplácet ostatní, majíce jako bonus nad hlavou permanentní hrozbu kriminálu, vyhazovu z práce nebo alespoň společenské ostrakizace v případě snah dát veřejně najevo nesouhlas s danou situací. Zbytek viz bod 3, to už bych se jen opakoval.

 5) Víru, že DŮKLADNÁ ekonomická reforma nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci, atd. Její důkladnost a výsledek je opět obecně znám.

 6) Víru, že náš stát nebude přívažkem nebo chudým příbuzným někoho jiného a budeme rovnoprávnými partnery se schopností něco nabídnout ostatním. Výsledek - ztráta hranic, ztráta suverenity, fanatická orientace čistě na západ, likvidace důležitých částí našeho národního hospodářství (takže už krom levné pracovní síly nemáme tolik co nabídnout) a označení „extremista" pro každého, kdo by snad na naší suverenitě chtěl nějak lpět.

 7) Víru, že se nebude zdražovat. Ehm, zde snad radši bez delšího komentáře. Je pravda, že třeba taková elektronika šla hooodně dolů, ale položme si sami otázku, co je skutečně levnější v porovnání s platy a cenami, a co je často levnější jen kvůli tomu, že trh je zaplaven totálním odpadem, zatímco na kvalitní produkt nemá většina z nás peníze.

 8) Víru, že již nikdy nepůjdeme do žádného paktu. Pozdější vstup do NATO, ale hlavně pak do EU tento bod poněkud zproblematizoval, stejně jako neustálé snahy snad jakékoliv vlády nás do nějakých paktů tlačit a doslova národ vydírat totální izolací, pokud se nepovede tu či onu světově důležitou kliku dostatečně naleštit či do té či oné světové zadnice se dostatečně hluboko vtěsnat.

 9) Víru v investice do školství a kultury. U tohoto bodu se už jen těžko hledají slušná slova. Zbývá snad jen popřát budoucím vysokoškolákům rychlé zplacení nově zaváděného školného a základním a středním školám popřát další příjemné přežívání. A do té doby si můžeme jít všichni zaplavat v moři pokleslé západní „kultury" založené na výrobě laciných hvězdiček a ždímání maximálního zisku.

 Celkově zůstává otázkou, čemu z výše zmíněného vlastního projevu Václav Havel věřil.

 Bylo by též hrozně nefér dávat vinu za následný vývoj čistě jemu a vynechat přitom spousty dalších. Přeci jen to byl jen prezident a nikoliv Bůh. Na něm ani na ostatních zde však nesejde. Důležité je, že tomu věřili občané. Za toto lidé stávkovali, šli do ulic bojovat proti režimu a nechávali se mlátit obušky od pohotovostních pluků. Následné vlády však předvedly pravý opak toho, co bylo slibováno. Můžeme si zajet do zahraničí, byť většina z nás nemá moc za co. Můžeme si koupit mraky levných cetek a nesmyslů, které nám šikovně zakryjí, že skutečně kvalitní zboží je stále drahé a nedostupné. Máme taky vytouženou svobodu slova, takže už nemusíme simulovat loajalitu k jednomu vyvolenému názoru. Dnes si těch názorů můžeme zvolit třeba stovku a následně pak při bližším ohledání zjistit, že jsou si v mnohém podobné jako vejce vejci, zatímco skutečně protisystémový názor bude jako vždy stíhán a trestán.

 Sametová revoluce byla sametová proto, že zatímco lidé revoltovali s klíči v rukách, došlo k předání moci. Komunisté svoji moc vzali a dali ji svému úhlavnímu nepříteli. Krásná pohádka, že? Komunista se dobrovolně vzdal své moci a předal ji svému úhlavnímu nepříteli. Proč to někdo spolknul? Je třeba uznat, že sametová revoluce je velmi šikovně vymyšlené řešení. Lidé mají pocit, že revoltují, zatímco se nic zásadního neděje. Možná propříště bude lepší namísto klíčů vzít vidle. Ačkoliv tedy můžeme mluvit o iluzorní revoluci (jindy zvané sametový podvod), pro lidi ta revoluce iluzorní nebyla. Šli do ulic. Věřili. A porevoluční vlády je totálně podvedly.

 Není toto snad dostatečný důvod vyjít do ulic znova? Tentokrát bez předávání moci a s tvrdšími předměty než jsou klíče? Jednou už se do ulic šlo, takže i český národ, tak často právem obviňovaný z letargie, má na to zvednout zadnice od televize, organizovat se a pevně jít za svým cílem. Je to jen na nás...

 

 

 


 zdroj:hackyaudice.sk

 Václav Havel člen KSČ

 Na Internetu se taky vedly sahodlouhe diskuse o tom, zda Vaclav Havel byl a nebo nebyl clenem KSC. Americky preklad knihy Zdenka Mlynare "Mraz prichazi z Kremlu" ve svem rejstriku osobnosti jednoznacne tvrdi, ze slavny humanista BYL clenem komunisticke strany. V ceskych verzich teto knihy se jisteze zadna takova informace ...nevyskytuje. Za zajimavy pokladam fakt, ze informace o Havlove clenstvi v KSC byla poprve uverejnena v roce 1978, tedy v dobe, kdy nikdo nemohl predpokladat, ze z Havla nekdy bude president a navic emigrantem Mlynarem, ktery (ac sam byvaly komunista) rozhodne nemohl mit zajem Havla nijak spinit, prave naopak. Informace z knihy byly zurive popirany (pan Skvorecky), ci dokonce jinymi bylo tvrzeno, ze zadna takova kniha neexistuje. Existuje - a je k volnemu dostani ve vetsine americkych a kanadskych universitnich knihoven - tam jsem si ji pujcil ja. Podivejte se, co jsem, tam nasel - kliknete sem:

 

Ďalej čítaj tu

  
 

 

 

 

 zdroj:reformy.cz

Václav Havel a kult osobnosti aneb zůstaňme ostražití

 Rodí se nám tu nový kult osobnosti. Pompézní akce, lafeta po Masarykovi, armádní šiky, přímé přenosy, zákony o zásluhách… ideální pro upozadění aktuálních problémů, které však nezmizely.

 Kult osobnosti je založen na zveličování zásluh a vlastností vedoucí osobnosti či osobností, jež je současně nemožné kritizovat (kolikrát já to v diskusích schytal). Velebená osobnost zastává ve společnosti dominantní postavení ideálního vzoru s kladným charakterem, vlastnostmi a myšlenkami, kterými by se měla společnost v co největší míře inspirovat. Tolik obecná citace… a tolik i mé obecné hodnocení dnešních dnů po smrti Václava Havla. Ďalej čitaj tu.

 

 

 

 

 zdroj: jaroslavkrejci.blog.idnes.cz

Zemřel Václav Havel. Ale jaký byl ve skutečnosti?

 Bývalý Havlův kolega, chartista Jiří Wolf, o Havlovi na internetu píše: "Celá tahle banda, spojená tak morální kolektivní vinou, dostala pak od Havla koryta. Skuteční bojovníci proti totalitě nedostali po roce 1989 nic!"

 Jsem člověk, který rozhodně nemá ve zvyku na zesnulé házet špínu a v tomhle světě mi (globálně vzato) schází skutečná lidskost a láska. Proto mě také nevýslovně naštvalo, když se v září na Staroměstkém náměstí v Praze při pietní akci našich tragicky zesnulých hokejistů v Jaroslavli sešlo pár zlodějíčků, co bezcitně okrádali zarmoucené fanoušky. Držení určité piety na počest zesnulých tedy cítím většinou jako morální povinnost, ale... v případě nedávno zesnulého exprezidenta ČR Václava Havla (i Kim Čong ila) mi ta správná smutná pietní nálada nějak nejde "nastavit", ani když se snažím. Ve chvílích, kdy myslím na úmrtí p. Havla, cítím jakousi prázdnotu (ale - pardon - mírně ulevující) a ještě jeden pocit, který mi ani nejde popsat.   Ďalej čítaj tu.

 

 

 

 

 

 

 

zdroj: chelemendik.sk

 Svědectví špióna: Učinit Havla známého a pak prezidentem. Tuto operaci řídil důstojník CIA Pavel Tigrid

 - Svědectví špióna: Učinit Havla známého a pak prezidentem. Tuto operaci řídil důstojník CIA Pavel Tigrid Autor: redakce | Publikováno: 13.2.2012 | Rubrika: HISTORIE

 Karel Köcher: Pokud jde o náš příklon ke Spojeným státům po roce 89, domnívám se, že byl výrazně ovlivněn osobností Václava Havla. A vůbec celou operací Václav Havel, která probíhala po mnoho let a byla přímo řízena americkou Ústřední zpravodajskou službou CIA. Bez její intervence by se asi prezidentem stal Dubček. Ale byla obrovská snaha učinit Havla známou osobností a pak i prezidentem. Tuto operaci řídil Pavel Tigrid (vl. jménem Pavel Schönfeld, pozn. red.), americký občan a důstojník CIA.

 To je příliš dilná káva. Máte pro to nějaké důkazy?

 Karel Köcher: V době svého působení v CIA jsem znal jeho šéfa Paula Redmonda, který mi o tom podrobně vyprávěl, takže si to ani nevymýšlím, ani neříkám něco jen z doslechu. Chtěl mě totiž také vyslat do Francie, ale pak z toho sešlo, mimo jiné proto, že jsem o to nestál. Základním smyslem této operace bylo oslabit sovětský blok. Týkalo se to sice malé skupiny, ale stala se velmi známou. Proto mohla posloužit jako destablizujicí element. Komunistický režim se s tím musel nějak vypořádat. Ztrácel tvář jak doma, tak v zahraničí, protože ji potlačoval.

 Právě na obhajobě lidských práv a svobod stavěli Američané svůj postoj k helsinské konferenci.

 Karel Köcher: To rozhodně. Pak se to začalo vyvíjet a bylo už jasné, že reformy jsou nevyhnutelné. Objevil se Gorbačov. V té době si sice ještě nikdo v Americe nepředstavoval, že se rozloží sovětské impérium, ale v každém případě se muselo počítat s tím, že satelitní státy snad získají určitou autonomii. V Havlovi Američané viděli osobnost, která bude mít vždy pochopení pro jejich zájmy. Proto ho podporovali jako vůdce disentu a po listopadu 1989 jako hlavu státu.

 To mohl hrát z hlediska Američanů tak významnou roli?

 Karel Köcher: Určitě ano, když se díky jejich pomoci stal světově proslulým. Jako dramatik rozhodně nedosahuje úrovně světové špičky - myslím třeba Ionesca, Pintera, Stopparda - ale když se to spojilo s disentem, vězením, vytvořil se mocný a politicky účinný mýtus. Obrovskou roli v tom sehrál Tigridův vliv. Měl prestiž u Havla i u Američanů, jeho doporučení přijímali prakticky bez výhrad.

 Karel Köcher v rozhovoru s Milanem Syručkem

 SYRUČEK Milan: Diplomacie v negližé, Mladá fronta, Praha 2005, s. 346-347

 Kdo je Karel Köcher?

Karel Köcher (* 21. září 1934 v Bratislavě) – Karel František Köcher, Karl Koecher – československý špion, spolu s manželkou vyslaný v roce 1965 do USA, kde byli v roce 1984 odhaleni a zatčeni. Köcher se stal členem Komunistické strany Československa v roce 1958, od roku 1962 začal spolupracovat s I. správou Ministerstva vnitra ČSSR (československou rozvědkou) pod krycím jménem Pedro. Začátkem roku 1965 byl společně se svou manželkou Hanou vyslán přes Rakousko do USA. Do New Yorku přijeli v prosinci 1965.

 V letech 1967–1969 byl Köcher poradcem v rozhlase Svobodná Evropa, zároveň studoval na Indiana University a Columbia University na filozofickém a ruském institutu, kde v roce 1970 obhájil doktorát a pak vyučoval na na katedře filosofie Wagner College. V roce 1970 manželé Köcherovi dostali občanství USA. Od roku 1972 Köcher pracoval v CIA, od 1973 jako analytik a překladatel s bezpečnostní prověrkou v její Foreign Broadcast Information Service v Rosslynu ve Virginii. Od konce roku 1975, kdy byl povýšen, působil v kanceláři CIA v New Yorku. Překládal psané nebo nahrané zprávy od agentů CIA v SSSR a Československu.

 Své zprávy Köcher podával také přímo sovětské zpravodajské službě KGB. Köcherova manželka měla funkci kurýra. Původně pracovala jako laborantka, později cestovala jako obchodnice s diamanty a odvážela zprávy od Köchera a přivážela peníze od československé tajné služby.

 V roce 1982 se FBI dozvěděla od československého špióna, přeběhlého na stranu USA, že Köcher, stále ještě překladatel tajných dokumentů pro CIA, pracuje pro československou rozvědku, a začala manžele Köcherovy odposlouchávat. V listopadu 1984 byli Köcherovi agenty FBI zadrženi a vyslýcháni. Koncem listopadu byli zatčeni, odsouzeni – Köcher na doživotí – a uvězněni.

 V únoru 1986 byli manželé Köcherovi v Berlíně na pověstném mostě Glienicker Brücke spolu se třemi dalšími agenty vyměněni za sovětského disidenta Natana Šaranského a dalších šest osob. Köcherovi byli zbaveni občanství USA a z USA doživotně vykázáni.

 V Československu pak Köcher pracoval nejprve na II. správě Federálního ministerstva vnitra a poté do roku 1990 v Prognostickém ústavu ČSAV.

 freeglobe.cz

 

 

 

 

 

 


 

 

Dalšie odkazy:

 

                        

Havlův životopis se cenzuruje. O životě tohoto velikána se ještě dozvíte věci...

                         Ján Budaj: Havel robil tajné dohody s komunistami

                           Havel čestný členCLUB ROME

                           David Rockefeller, Římský klub, depopulace a globální oteplování

                            Václav Havel – svědek vypraví o bývalém prezidentovi

                            Proč jsem proti vyhlášení státního smutku

                            KLAN RODINY HAVLŮ

                            Havel: Lidstvo je rakovina, zredukujme ho

                            Havel podporuje Zelené a Římský klub. Ale proč?

                            Havel: Zásah v Líbyi je nutný!

                            Svědek a současník vypráví o Václavu Havlovi Autor Jiří Wolf

                            Pochybnosti o Václavu Havlovi

                           Opilec Václav Havel – svědek vypraví o bývalém prezidentovi

        Sborník článků o Václavu Havlovi o jeho okolí a historickýchudálostech                   Posbíráno z internetu

 

 

 Izrael bude s Havlem krýt své válečné zločiny, píší Kavan a Filip

 Havel jménem Česka podpořil útok na Irák

 Havel žádá zásah v Libyi, Klaus je fatálně proti

 

 

Prečo bol potrebný zásah  NATO ???

 

 

 

Jak se žilo v Libyi za Kaddáfího

 

 

 

 zdroj: http://www.szcpv.org/12/amnestia.html

Václav Havel - legenda, či ďalší falošný mýtus?

22. výročie amnestie prezidenta ČSSR z 1. januára 1990


Zdieľaj  | 

K nedávnej smrti Václava Havla som sa nechcel vyjadrovať v období jeho pohrebu, a keby mi netelefonoval istý redaktor z denníka Sme, ktorý chcel vedieť podrobnosti o okolnostiach Havlovej amnestie z 1. januára 1990, kedy som bol  väznený v Leopoldove na oddelení Hlava I. pre tzv. trestné činy proti republike, zrejme by som už nepovažoval za potrebné vyjadrovať sa k jeho osobe v súvislosti s amnestiou a prevratom v Novembri 1989. Zmienenému  redaktorovi, ktorý si s mojim súhlasom rozhovor nahrával, som povedal približne to isté, čo tu uvádzam aj s podrobnosťami a autentickými dokumentmi. Ako sa dalo očakávať, tak ako z Havla vyrobili isté kruhy legendu už počas jeho života, rovnako im na vyrobenie falošného mýtu poslúžila aj jeho smrť, a preto má vôbec neprekvapilo, že v článku Dosah Havlovej amnestie sa nedá presne určiť denník Sme neuviedol ani slovo z toho, čo som v spomínanom rozhovore uviedol ja.

Aká je skutočná pravda o Havlovej amnestii? 

K 1. januáru 1990 si v bývalom Československu odpykávalo tresty niekoľko desiatok odsúdených za tzv. trestné činy proti republike podľa Hlavy I. Išlo o zväčša vykonštruované alebo pochybne zdôvodnené trestné činy vyzvedačstva, neúspešné pokusy o nedovolené opustenie republiky s braním rukojemníkov kvalifikované ako teror, individuálne útoky proti funkcionárom KSČ, trestné činy rozvracania republiky, alebo rôznu kombináciu týchto a obdobných činov tzv. protisocialistického konania.

Väzni odsúdení za politické delikty, ktorí dostali najvyššie tresty, boli vo výkone trestu na Slovensku v Leopoldove v III. NVS a v Českej republike vo Valdiciach a Mírove. Odsúdení na nižšie tresty - v II. NVS boli vo väznici v Ilave.

Po 17. novembri 1989 sme  s obrovskou nádejou a plní radostných očakávaní začali myslieť opäť na slobodu a verili sme, že bývalý politický väzeň Václav Havel nás nesklame a udelí ako prvým amnestiu nám. Protestujúcimi občanmi vynútené prepustenie na slobodu tzv. bratislavskej päťky a Jána Čarnogurského v nás toto presvedčenie ešte umocnilo.

Krátko po novembrových udalostiach však oddelenie Hlava I. zrušili a nás - politických väzňov rozhádzali medzi kriminálnikov po všetkých oddeleniach v Leopoldovskej väznici. Pochopili sme hneď, že tento podraz zo strany moci neveští pre nás nič dobrého. 

Prvého januára 1990 sme sa dozvedeli, že prezident Václav Havel nám, odsúdeným podľa hlavy I., skrátil tresty o jeden rok! To teda znamenalo, že vo väznici sme mali sedieť ešte dlhé roky a nikto z nás na slobodu nepôjde! Ja osobne som túto amnestiu odmietol listom, ktorý som odoslal Ministerstvu spravodlivosti.

Vedeli kompetentní a Václav Havel, že vo väzniciach sú ešte politickí väzni?

          Určite áno, pretože v decembri 1989 začali väzni v Leopoldove protestnú hladovku a v súvislosti s ňou sa na krátke prerušenie trestu dostali von z väznice dvaja z nás, ktorí sa stretli s predstaviteľmi VPN a novinármi. Medzi nimi bol ako hovorca politických väzňov dnes už nebohý slovenský horolezec Pavel Pochylý, ktorý im odovzdal spisové značky rozsudkov odsúdených  podľa Hlavy I. Dnes už je zrejmé, že neudelenie individuálnej amnestie odsúdeným za tzv. prvohlavové trestné činy bolo ovplyvnené spolupracovníkmi a agentmi ŠtB v štruktúrach  OF a VPN.

          V kontexte s týmto zámerom začiatkom roku 1990 Ján Čarnogurský a vtedajší generálny prokurátor oficiálne vyhlasovali, že politickí väzni už vo väzniciach nie sú. 

          Amnestia udelená Václavom Havlom bola nielen zradou na odsúdených za protištátne trestné činy, vo väčšine prípadov politicky motivované, ale bola aj zjavnou sabotážou a ohrozením bezpečnosti občanov, k čomu došlo  prepustením 24 000 väzňov na slobodu.

          Nikto z nás takýto postup neočakával, všetci sme verili a boli presvedčení, že Havel udelí ako prvým individuálnu amnestiu odsúdeným za politicky motivované trestné činy a  väzňom odsúdeným za kriminálne trestné činy udelí amnestiu, podľa ktorej sa skrátia zostatky trestov u menej závažných trestných činov o polovicu a pri závažných trestných činoch o tretinu a zvyšky trestov menšie ako jeden rok by sa amnestovali bez rozdielu. Takto by opúšťali väzni väznice priebežne a nedošlo by k ich hromadnému prepusteniu. Paradoxne takýto rozsah amnestie očakávali aj dozorcovia, ktorí s nami o tom hovorili.

Pre denník Sme som v rozhovore z 18.12.2011 uviedol, že môj dnes už nebohý strýko Mgr. Karol Paluch , člen Solidarity od roku 1980, prezident nadácie Cor Aegrum a priateľ Adama Michnika z poľskej Solidarity intervenoval u Václava Havla listom z 23.apríla 1990, ktorý uverejňujem ako autentický dokument na dôkaz, že Václav Havel  na tento list ani neodpovedal a rovnako ignoroval osobnú intervenciu Adama Michnika, vydavateľa Gazety Wyborczej, ktorý ho  osobne požiadal o udelenie milosti.

Citujem z listu nebohého Mgr. Karola Palucha: List z 23.apríla 1990

Ctihodný pán Prezident Českej a Slovenskej federatívnej republiky Václav Havel
Vo Vašom novoročnom prejave nezabudli ste, pán Prezident, aj na väzňov, uvádzajúc medziiným, že v Československu je veľa väzňov odpykávajúcich tresty za spáchané činy, ktorí však pocítili na vlastnej koži úpadok justície, a teraz musia žiť vo väzeniach, ktoré miesto toho, aby prebúdzali v nich to, čo je najlepšie v človeku, ničia väzňov psychicky a fyzicky. Zároveň obrátili ste sa na väzňov, aby pochopili, že 40 rokov neprimeraného súdenia nijako sa nemôže preškrtnúť  zo dňa na deň.
Myslím, že mali ste na zreteli predovšetkým politických väzňov, keďže ste povedal predtým v prejave, že prenasledovaní boli tí, ktorí sa postavili proti totalitnej štátnej moci i tí, ktorí sa rozhodli prosto byť sebou. K takým väzňom patrí syn mojej sestry, ktorá žije v Poprade, František Bednár, nar. 15.2.,1957, t.č. vo väzení v Ružomberku, kde bol premiestený v prvej polovici januára 1990 z NVÚ Leopoldov....

Celej našej rodiny na Slovensku, rodín v Poľsku a USA sa obzvlášť nemilo dotklo, že Václav Havel, už ako prezident, nepovažoval za potrebné odpovedať ani na list mimoriadne vzácneho a skromného človeka, akým  bol  Mgr. Karol Paluch, ktorý v 60. rokoch prekonal závažnú operáciu srdca v tom čase v nevyhovujúcej a zastaralej nemocnici v Krakove. Chirurgom, ktorí ho operovali vtedy sľúbil, že urobí všetko preto, aby im postavili novú a modernú kardiologickú nemocnicu. Nikto mu vtedy neveril. On to však nezištne dokázal a spolu s kardinálom Macharským – vtedajším krakovským arcibiskupom  a profesorom Dziatkowiakom založili Nadáciu Cor Aegrum, ktorá získavala finančné prostriedky po celom svete. Dňa 9. júna 1997 sám pápež nebohý Ján Pavol II. v Krakove vysvätil novootvorené oddelenie Kardiologického inštitútu, v ktorom sa dnes uskutočňujú desiatky transplantácii srdca.

Zľava: Mgr. Karol Paluch Prezident Nadácie Cor Aegrum, Kardinál František Macharský, Sv. Otec Ján Pavol II. Návšteva Sv. Otca Jána Pavla II. v Krakove 9.6.1997 a posvätenie kliniky

Dodávam, že v apríli 1990 po leopoldovskej vzbure objavili  redaktori  STV vo väznici za údajné vyzvedačstvo odsúdeného novinára Mariána Dudinského, ktorý bol prepustený podmienečne ako zločinec. Pri jeho prvej tlačovej konferencii s novinármi ho však sám Fedor Gál upozorňoval, aby „nejatril staré rany“ a nespomínal mená sudcov a vyšetrovateľov jeho prípadu. Svoju anabázu opísal tento, dnes už nebohý novinár v Knihe Kmotrou mi bola ŠtB. 23. apríla 1990 bol prijatý Zákon o súdnej rehabilitácii č. 119/90 Zb. Napriek tomu som sa na slobodu dostal až po nátlakovej akcii mojich zúfalých rodičov, ktorí 22. júla 1990  listom oznámili Kancelárii prezidenta republiky a iným inštitúciám, že ak nebudem prepustený do 1.9.1990, začnú protestnú hladovku na Václavskom námestí  v Prahe. List rodičov z 22.7.1990

Na slobodu som sa dostal 15. augusta 1990 zrušením rozsudku z roku 1984 Krajským súdom v Košiciach podľa zákona o súdnej rehabilitácii č. 119/90 Zb.

Čo priniesla Havlová amnestia?

          Okrem enormného nárastu trestnej činnosti páchanej prepustenými väzňami, ohrozenia bezpečnosti a životov občanov, najmä pocit sklamania a frustrácie z tzv. zamatovej revolúcie pre všetkých odsúdených podľa Hlavy I., ktorí ako prví už v roku 1990 zistili, že 17. november nebol žiadnou revolúciou, ale dohodou  o odovzdaní moci za vopred stanovených podmienok a zabezpečenia beztrestnosti  pre komunistov a príslušníkov ŠtB, ktorí okamžite dostali 5-mesačné odstupné, zatiaľ čo rehabilitácie ich obetí sa ani nezačali. Pochopiteľne - do tohto scenára nežnej revolúcie sa skutoční odporcovia komunizmu nehodili. Recidivisti, ktorým rovnako ako aj nám skrátili tresty o jeden rok, zakrátko podpálili leopoldovskú väznicu pri vzbure, ktorú potlačili paradoxne tie isté červené barety, ktoré nasadil Alojz Lorenc pri zásahu proti študentom na Národní třídě.
V roku 2008 v rozhovore pre denník Sme Ján Budaj priznal, že Havel robil tajné dohody s komunistami, čo už dávno predtým uverejnil Kanadsko–český mesačník Svědomí v článku Tajné dohody Hegenbart - Havel.   Tajné dohody Hegenbart - Havel.
Absurdný dramatik nám zanechal absurdnú dobu, v ktorej sa z komunistov stali kapitalisti, ktorí mali ako prví základný kapitál na rozbeh podnikania. Máme aj tzv. Zákon o protikomunistickom odboji a paradoxne máme aj Komunistickú stranu, ktorej činnosť nebola v bývalom Československu zakázaná a jej majetok nebol nikdy vrátený občanom. Návrh pražského mestského prokurátora JUDr. Tomáša Sokola o zákaze KSČ, ktorú označil ako zodpovednú za spáchané zločiny, ktoré prirovnal k zločinom fašizmu bol OF a VPN odmietnutý. Odôvodnenie tohto návrhu  poukazovalo na skutočnosť, že nacisti rasovou ideológiou rozpútali svetovú vojnu a likvidovali príslušníkov iných národov, pričom komunisti, ktorí majú na svedomí oveľa viac obetí, svojou triednou ideológiou likvidovali príslušníkov vlastného národa a dnes za to nenesú žiadnu zodpovednosť.

          Ak niekto povie, že je antifašista, všetci ho oslavujú. Ak však povie, že je antikomunista, je na posmech. Bývalí agenti a spolupracovníci ŠtB sú ekonomickými vzormi pre mladých a hrdinami dnešnej konzumnej doby.

          Na Slovensku sa skoro všetky kádrové rezervy KSS pretransformovali na sociálnych demokratov a večnú lásku k Sovietskemu zväzu vymenili za večnú lásku k Európskej únii. A ich zbytok sa zamaskoval pod tzv. kresťanskú demokraciu, ktorá má so skutočným kresťanstvom pramálo spoločného.

          Po voľbách v marci 2012 s najväčšou pravdepodobnosťou dôjde k symbióze oboch týchto politických zoskupení, čo zdôvodnia nevyhnutnou záchranou Slovenska pod kuratelou EÚ. V jednom však mali pravdu. V roku 1989 kričali, "my nie sme ako oni!" Nie sú - sú možno oveľa horší. 

          Za 22 rokov tu po nich ostali sprofanované a zdiskreditované ideály slobody a demokracie, vyše 7000 obetí sociálnych samovrážd, bezdomovci zomierajúci v mraze na uliciach, matky, ktoré v zúfalstve skáču z okien, miliardy rozkradnutého štátneho majetku, ktoré skončili na súkromných účtoch vďaka tomu, že z vysokej politiky urobili korupčnú partokraciu a najzločineckejšiu a najsofistikovanejšiu zlodejskú profesiu, ktorú dotiahli do podoby, v ktorej môžu beztrestne a chránení imunitou priamo schvaľovať také zákony, pri ktorých je zločin právne nepostihnuteľný.

                                                           František Bednár
                                                           Svetové združenie býv. čsl. politických väzňov